Články

- Svátky a rituály -

Uctívání stromů
Jasan, olše, dub, tis, smrk, jedle, borovice, buk, vrba a bříza
    Každý z nich je přiřazen jednomu starogermánskému božstvu - jasan Ódinovi, nejvyššímu bohu, ostatní jsou přiřčeny devíti bohyním. Nutno podotknout, že číslo devět, podobně jako trojka a sedmička, bylo pro staré Germány (a nejenom pro ně) posvátné. Kromě Ódina je jasan spojován rovněž s nornami (sudičkami), dcerami matky Země, které pocházejí z říše obrů. Ty mají v rukou moc nad lidským osudem, tedy nad životem a smrtí každého z nás. Olše je spjata s bohyní Skadi a symbolizuje boj o život. Dub ztělesňuje věčný pohyb a je spojován s bohyní Sibií. Tis poukazuje na očistu duše a souvisí s bohyní Rindou. Smrk symbolizuje duchovní vzkříšení a jeho bohyní je Artha, jedle představuje vůli k životu a je jí přiřazena bohyně Nanna. Borovice ztělesňuje oheň a její bohyní je Sigún, buku - nositeli života - přísluší bohyně Friga.

    Bohyní vrby, jež symbolizuje vyšší vědění, je Idún. Bříze náleží bohyně Sága a význam znovuzrození. Staré kultury znaly strom světa, jehož kořeny sahají do podsvětí a větve do nebe. Představoval symbolickou osu světa (axis mundi). Ve starogermánské mytologii byl tímto stromem jasan Yggdrasil. Jeho kořeny sahaly do Niflheimu, respektive Múspelsheimu (svět zemřelých, též dolní svět), kmen prorůstal Midgardem (prostředním světem, v němž žijeme) a koruna sahala do Asgardu (horní svět, obydlí bohů). Stálezelený Yggdrasil den co den zalévaly tři norny. Na jeho vrcholu sídlil Ódin a kořeny mu ohlodával drak Nidhogg. Mezi oběma pobíhala veverka Ratatosk a vyvolávala spory. Až prý nastane ragnarok (konec světa), zachvěje se Yggdrasil v kořenech a vpustí na zem podsvětní monstra.

    Podle jedné severské legendy se první lidský pár jmenoval Askr (jasan) a Embla (jilm). Keltská tradice vypráví, že první muž vyskočil z olše a první žena z horského jasanu. Z ruské mytologie se dozvídáme o mohutném dubu rostoucím na ostrově Bujan, z něhož každé ráno slunce vychází a každý večer do něho zase zapadá. Dub obývá Panna světa a střeží ho draci. V sumerské mytologii zaujímá významné místo vrba babylonská, huluppo. Ztělesňuje kosmické protiklady: mužský a ženský princip, světlo a tmu, vědomí a nevědomí, život a smrt. Rovněž huluppo, jako ostatně všechny stromy světa, vyrůstá z podsvětí (Ereškigul) a skrz pozemské říše (Enlil) prorůstá do říší nebeských (An). V Indii byl nejdůležitějším stromem světa ašvatha, symbol vesmíru a věčného života. Jeho větve představovaly čtyři živly, éter a kosmické jevy, celý strom pak ztělesňoval brahma, vším pronikající podstatu bytí.

    Jelikož strom světa plodí božskou potravu, není divu, že se na něj také začalo nahlížet jako na strom života, symbol plodnosti, sexuality a ženského aspektu božství. Některé stromy života se staly rovněž symbolem dlouhověkosti. Jedním z nich je datlová palma uctívaná Židy a Egypťany. Biblická kniha Genesis se zmiňuje o stromu života, jenž rostl uprostřed zahrady Eden spolu se stromem poznání dobrého a zlého. Pro staré Germány stejně jako pro Kelty, byl vedle jasanu stromem života též dub.

    Jelikož býval častým terčem blesků, jimž statečně odolával, považovali ho Germáni za strom Thóra hromovládce. Posvátný dub z Dódóny pokládali Řekové za prostředníka mezi Diem a kněžstvem. Protože dub platil za strom s nadpřirozenou silou a mocí, říkalo se mu také „král stromů“. Podle Římanů prý první lidé vyskočili z kmenů dubů a živili se žaludy. Dub Římané přisuzovali bohu Jupiterovi a považovali ho za strom štěstí, proto z něho vyráběli herní kostky. Dubové a vavřínové dřevo používali k zažíhání posvátných ohňů.

    Keltští druidové uctívali pod dubem boha ohně a války Badha. Protože jeho svátek připadal na zimní slunovrat, pálili o tomto dni velká dubová polena. Tento zvyk později přejali i křesťané. Na dubu rostlo jmelí, které druidové považovali za Badhův dar, neboť bylo (na rozdíl od svého hostitele) stále zelené. Dub porostlý jmelím platil za obzvlášť posvátný. Mnozí Evropané dodnes v zimě zdobí své příbytky stálezelenými rostlinami, především jmelím. Tento obyčej souvisí s tradicí vánočního polena; lidé věřili, že jmelí či cesmína přiláká do domu dobré lesní duchy.

    Všichni známe biblický příběh o stromu poznání, jehož plody měl první lidský pár zapovězeno jíst. Tento strom se stal symbolem zakázané moudrosti a hříchu. V Babylonii ho nazývali stromem pravdy a spolu se stromem života střežil východní nebeskou bránu. V Indii platí za strom poznání fíkovník posvátný, v jehož stínu dosáhl Buddha osvícení. Fíkovník je vysazován v blízkosti buddhistických chrámů v Nepálu, Indii a na Srí Laňce. Již v dávných dobách lidé vnímali stromy jako oduševnělé bytosti, například Egypťané uctívali fíkovník egyptský, neboť ho považovali za sídlo bohyně nebe Nút. Jeden prastarý mýtus spojuje egyptského boha vegetace a slunce Usíreva s tamaryškem: Set zabil svého bratra Usíreva, jeho mrtvé tělo uložil do rakve a svěřil vodám Nilu. Řeka odnesla rakev do moře a vlny ji vyplavily na pobřeží Fénicie u kořenů tamaryšku. Ten začal prudce růst, až rakev zcela obrostl. Kromě tamaryšku je Usírev spojován též s akácií a borovicí. Semitské národy, které obývaly sluncem vyprahlá území, sázely stromy v blízkosti studní, vodních toků a posvátných kamenů.

    Některé národy a kmeny věřily, že duše mrtvých odcházejí po smrti do stromů, a proto nebožtíky pohřbívaly do jejich kmenů. Ve stromě údajně nalezl poslední odpočinek i legendární král Artuš. Siouxové, stejně jako australští domorodci, ukládali mrtvé do koruny stromu a domorodci z Nového Jižního Walesu vyřezávali do kůry stromů obrazy zemřelých. Mezi Římany a Germány byla rozšířena víra ve spojení osudu člověka s jeho stromem zrození. To byl strom, který zasadili rodiče po narození dítěte, řidčeji po jeho početí, na němž závisel jeho život. Některé národy ukládaly do stromu pupeční šňůru novorozence nebojí pod něj zakopávaly. Stromy, zejména listnaté, jsou odedávna považovány za symbol života a plodnosti, smrti a znovuzrození. Ostatně tvar některých stromů vysloveně vzbuzuje falické asociace. Jaký div, že se v mnoha kulturách staly předmětem falického kultu. Reprodukční perioda stromů připomíná menstruační cyklus, což je obzvlášť patrné v těch kmenových společenstvích, kde ženy toužící po dítěti vzývají duchy stromů. Některé stromy, jako například jabloň, dub, fíkovník, palma, topol, olivovník, akácie či lípa, prý dokázaly přivolat déšť. Fíkovník připomíná mužské genitálie, což z něho učinilo příhodný objekt kultu plodnosti.

Vydáno:   12. 06. 2012

Přečetlo:  3233 čtenářů



Komentáře k článku...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ missi
13. 06. 2012 0:05
Dana P.
¤ :-)
12. 06. 2012 23:57
mississippi
¤ děcka
12. 06. 2012 23:50
iveta
¤ Danuš
12. 06. 2012 23:48
iveta
¤ Dana P.
12. 06. 2012 23:47
mississippi
¤ jé missi
12. 06. 2012 23:44
Dana P.
¤ garias
12. 06. 2012 23:41
mississippi
¤ ivet
12. 06. 2012 23:36
Dana P.
¤ gari
12. 06. 2012 23:32
iveta
¤ ...
12. 06. 2012 23:11
garias
¤ ...
12. 06. 2012 23:10
garias
¤ missi a gari
12. 06. 2012 22:57
iveta
¤ mississippi
12. 06. 2012 22:18
garias
¤ garias
12. 06. 2012 22:13
mississippi
¤ okolojdouci
12. 06. 2012 21:32
Dana P.
¤ zakázané ovoce snad
12. 06. 2012 21:30
Dana P.
¤ ...
12. 06. 2012 21:17
okolojdouci
¤ ..myslím
12. 06. 2012 18:51
garias
¤ lup
12. 06. 2012 18:51
garias
¤ ZbynekP
12. 06. 2012 18:46
lup
¤ ...
12. 06. 2012 18:24
garias
¤ Pro Perchtu
12. 06. 2012 17:17
Zbyněk P.
¤ Pěknej článek!!
12. 06. 2012 15:12
Perun