Články

- Zamyšlení -

Benjamin Kuras: NAŠE DOBA - Vláda kleptokracie
    Na základě posledního příspěvku "Moving Forward III" posílám tento dokument. Je to jedinečná analýza reality. Zasílám Vám k posouzení starší práci angločeského autora. Jinými slovy totéž, těch pár řádků objasňuje stav jejich mysli, která naprosto není přístupna jakékoliv empatii.


KRIZE DEMOKRACIE
NECHÁPANÉ JAKO VLÁDA LIDU, S LIDEM A PRO LID
PŘED III. SVĚTOVOU VÁLKOU
Benjamin Kuras: NAŠE DOBA - Vláda kleptokracie


    Už několik let si lámu hlavu, jak říkat tomu novému systému vlády, který v posledním desetiletí vzniká splýváním postkomunistické pseudodemokracie a zbyrokratizovaného postkapitalismu. Různí politologové se tomu snaží říkat Třetí cesta, ačkoli se jim pořád nedaří přesně vysvětlit, co to znamená. Náhlé osvícení mně poskytl v Daily Telegrafu 14. září 2000 britský úvodníkář Daniel Johnson lahodným slovem KLEPTOKRAT. Za DIKTATURU KLEPTOKRATŮ označil britskou vládu a její chování v celonárodním protestu proti loupeživým benzínovým Daním, ožebračujícím drobné soukromníky. Navrhuji toto slovo rozšířit na KLEPTOKRACII, což je pojem, přesně popisující vládní systém, který se viditelně vytřibuje a upevňuje na obou stranách bývalé Železné opony. Jeho britskou variantu, representovanou před světem ministrem zahraničí Robinem Cookem, osobním přítelem ministra zahraničí ČR Jana „KATO“ Kavana (viz. N.N. 02/2000: „TŘI INTERNACIONÁLY PROTI NAŠIM SVOBODÁM“), popsal den předtím v Daily Mailu spisovatel Frederick Forsyth takto:

    „Už nežijeme v demokracii, ale nenápadně jsme sklouzli do fáze nastupujici diktatury, v níž se s námi všemi zachází s přezíravým pohrdáním.“

    Západní Evropané už nežijí v demokracii, protože jejich současné vlády kousek po kousku provádějí demontáž institucí a tradičních politických postupů a pojistných systémů, které by demokracii chránily a udržovaly při životě. Východní Evropané v demokracii nežijí ještě, protože jejich vlády ani nepředstírají, že by tyto pojistné systémy měly v úmyslu někdy zavést. Na jedné straně slábnou pravomoci parlamentu, opozice i radových poslancu vládnoucí strany, zásadním způsobem se v politickém systému zeslabuje postavení občana-daňového poplatníka, který si tohle všechno platí, aby mu to poctivě sloužilo. Na druhé straně opozice hraje s vládou mariáš. Na obou stranách čím dál větší moc nabírají kamarádšoftem dosazované kliky byrokratů, propagandistů a zákulisních manipulátorů. Ti si mezi sebou rozebírají národní bohatství způsobem nejsnadnějším: olupováním občanů, kteří se v takovém systemu nemohou bránit. Je lhostejné, zda se to dělá tunelováním jejich úspor nebo nasazováním krutých daní na komodity, bez níchž se občan neobejde. KOUSEK PO KOUSKU JSME VŠICHNI OLUPOVÁNI O MOŽNOST VOLBY.

    Ale nemylme se: nežijeme pod vládami zlodějů, pouze kleptomanů. Je v tom velký rozdíl. Zloděj ví, že bere, co mu nepatří, a pracně se snaží si to přivlastnit. Na své obohacení vynakládá spoustu důvtipu a zručnosti. Kleptoman postrádá vědomi, že by mu mohlo něco nepatřit a diví se, jak mu může někdo vyčítat, ze si něco vzal. Kleptománie se větsinou definuje jako niterná potřeba brát si, co se nám zlíbí, která se vyskytuje především u lidí ekonomicky dobře zabezpečených, většinou takových, kteří si nemusejí vydělávat na živobytí. K těm a priori patří většina politiků, protože nemuset si vydělávat na živobytí je hlavní ambice, která je do politiky žene. Jako taková se kleptomanie pokládá víc za duševní dispozici (či chcete-li indispozici) než za zločin. Dokonce to snad ani není charakterová vada. Normální kleptoman neví, že krade, tak jako normální politik nepozná, kdy lže. Kleptomáanie taky jako krádež ani nevypadá, protože se provádí tak snadno a s takovou nonšalantní a elegantní samozřejmostí.

    Kleptokracie je pak už jen dobře organizovaný a promaštěný systém vládnoucích kleptomanu čili kleptokratů, kteří VYTVÁŘÍ TAKOVÉ EKONOMICKÉ, POLITICKÉ, IDEOVÉ, MEDIÁLNÍ A PRÁVNÍ PROSTŘEDÍ, V NĚMŽ SE KLEPTOMANIE STÁVÁ NORMOU VE VŠECH ODVĚTVÍCH ŽIVOTA, kde je co brát. Snadno brát, prosím, ne pracně krást, zopakujme si. A přestaňme si stěžovat, že nás okrádají. Vždyť oni za to nemohou.

    Protože kleptokracie nevnímá ideové rozdíly, veškeré zbytky politických ideologií celého toho tradičního pravo-levého spektra jsou už jen posledním dozvukem konce jedné éry lidských dějin, zvané demokracie. Kleptokracie může být dokonalou koalicí konzervativců se socialisty, ultrapravičáků s ultralevičáky. BUDOU SE JEN OBČAS U KORYTA STŘÍDAT, z téhož důvodu, proč si fotbalisté o poločasu vyměňují půlky hřiště. Bude to prostě součástí HRY NA HUMANISTICKOU DEMOKRACII. Čistě jen proto, že většina populárních ekonomů a politiků se shoduje na tom, že demokracie i se všemi chybami je přece jen ten nejspravedlivější a nejlidštější systém vlády, jakou člověk dokázal vymyslet.

    Ale není třeba zoufat. Bude to systém poměrně humánní. Nenechá nikoho umírat hladem ani bez přístřeší. Nebude nás zavírat do vězení za ideologické rozdíly, protože ty už jsou mu lhostejné. Nechá nás psát a mluvit a kritizovat, protože ví, že tím nic nezměníme. Nechá nás svobodně podnikat, protože ví, že nám to odebere na daních a tunelech. Nechá nás cestovat, kam chceme, s vědomím, že není kam uprchnout, protože bude vládnout všude. Bude hodně mluvit o lidskosti, lidovosti, lidských právech. Bude etnicky pestrý a kulturně bohatý. Bude se snažit nás netýrat tolik, že by nám nezbývalo, než se bouřit.

    Nebude nás vlastně ani okrádat. Bude si jen s elegantní samozřejmostí brát, co si bláhově myslíme, že patří nám. Dokud se nesmíříme s vědomím, že nám vlastně nepatří NIC. Že všechno, co máme, máme jen v zapůjčení díky tomu, že to spravedlivá kleptokracie elegantně odebrala někomu jinému, kdo by nám to bez jejího přičinění nepůjčil. A že to budeme mít jen tak dlouho, než nám to laskavá kleptokracie odebere, aby to mohla zas na chvíli půjčit někomu jinému.

    Bude to vládní systém tak bezpečný, že nám vydrží ne několik generací, ale několik tisíciletí.

    Chvalme proto kleptokracii. Ne jako politický systém, ale jako to lahodné slůvko, které nám konečně umožňuje chápat, v čem žijeme a jak se v tom začít orientovat.


Benjamin Kuras
21.9. 2000


Benjamin Kuras je britsko-český spisovatel, autor knih „Češi na vlásku“, „Jak přežít padouchy“ a „Je na Marxu život?“

Vydáno:   02. 01. 2012

Přečetlo:  1516 čtenářů
Zdroj:

Autor (vložil): Jan Hála



Komentáře k článku...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ ano,
4. 01. 2012 15:41
Dana P.