Články

- Šamanismus -

Šamanismus a neošamanismus
    Současná snaha rekonstruovat šamanismus vychází z odcizení západního člověka přírodě

    Šamanismus se jevil jako nejvzdálenější náboženská minulost, jako kulturní a sociální jev, jímž by se moderní člověk mohl zabývat jen z dokumentačních důvodů. V posledních desetiletích se vyrojilo mnoho lidí, kteří se pokládají za šamany a zároveň jsou profesně a stylem života lidmi své doby. Šamanismus se stal znovu aktuálním v podobě takzvaného neošamanismu.
Šaman jako archaická náboženská role
    Sám výraz šaman pochází z prostředí sibiřských etnik na území ruského impéria. Odvozuje se od turkického jazyka národa Evenků (dříve označovaných jako Tunguzové), kde má význam vědoucí. Uvažuje se o původu v (sanskrtském) slově šramana pro buddhistického mnicha. Buddhističtí mniši u některých sibiřských etnik působili a jejich označení se mohlo přenést i na původní domácí činitele vnímané tak, že jde o podobnou roli.

    Raná etnografie popsala šamanskou roli v životě tamních komunit a když pak badatelé popisovali podobné postavy u jiných etnik, převzali tento termín (podobně jako se např. výraz tabu, který náleží národům Oceánie, přenesl na podobné jevy v jiných prostředích). Tak ustavili pojem šamana a šamanství jako s tím souvisícího pojetí a praxe v obecném, schematickém smyslu.

    I zde se vedou diskuse, nakolik jsme oprávněni zahrnout různé jevy do rozsahu společného pojmu. Pojem zachycující shodné znaky však nevylučuje diversitu. Jen je třeba dbát o to, aby se deskripce a komparace jednotlivých případů nepodřizovala apriornímu schématu. Kromě toho nesmí společný pojem umožňovat hodnocení jevu nebo dokonce odůvodňovat represi. Fenomenologie náboženství v návaznosti na Gerarda van der Leeuwa předpokládá výskyt posvátných osob.<1> Pro pravěk můžeme podobu takové osoby a funkce předpokládat, ale nevíme nic s jistotou, protože archeologické nálezy bez písemných záznamů jsou němé. Šamanismus spatřujeme u etnik, o kterých se poněkud zjednodušeně má za to, že jejich způsob života je zakonzervovaným pravěkem. Měly by to být komunity, které v axiální éře kolem 6. stol. před n. l. neprošly změnou kulturního, a tím ani náboženského paradigmatu.<2>

    V popisech šamanské role se často vyskytují tyto znaky: zahájení působnosti v důsledku "šamanské nemoci" nebo stavu navozeného kontrolovaným požitím psychoaktivních látek, šaman bývá při svých výkonech ve změněném stavu vědomí označovaném někdy jako šamanský trans. Dalším společným znakem může být mentální pohyb šamana po ose světa (znázorněné často stromem) do dolních i horních říší. Šaman spojuje role později rozlišené jako kněz, vypravěč a zpěvák, strážce tradice, prorok, věštec, léčitel, rádce.
Přežívání původního šamanismu do současnosti
    Etnologové a kulturní antropologové původně popsali šamanismus u etnik bez valného doteku s moderní civilizací. Role charakterizované jako šamanské se však vyskytují i v zemích, kde vedle archaické kultury a v těsném doteku s ní žijí klasická náboženství západní civilizace, především křesťanství, jakož i moderní věda a technika. Tam je pak šamanismus nejen zvnějšku popisován, ale přímí aktéři tlumočí v současném jazyce i šamanskou zkušenost. Sibiřští Něnci, Evenkové, Čukčové, Mansijci, Aleuti žijí rozptýlení mezi moderními Rusy, již po generace je zachycuje např. místní školní systém. Ranému sovětskému režimu se nepodařilo šamany potlačit, i když podle některých zpráv volil zpočátku mimořádně kruté metody. Po období skrytosti se v posledních dvou desetiletích šamanská role ve společnosti zřetelně obnovuje.

    Situace ve Spojených státech amerických je podobná. Téměř všechny národy původních obyvatel byly vypuzeny ze svých původních území. Ti, kteří běsnění moderní civilizace přežili, ztratili kontakt se svou tradicí. Mezi etniky dochází k výměně a míšení zachovaných tradičních motivů. Ještě v 70. letech minulého století bylo praktikování indiánských náboženství protizákonné. V téže době byly odebírány děti z rodin původních obyvatel a umísťovány na "převýchovu" do internátů, kde byly důsledně zbavovány posledních stop jazyka, kultury a tradice svých národů. Přesto se podařilo šamanský impuls pronést do moderních a postmodernách kontextů. Šamani získali příznivce a žáky z většinové americké populace, někteří spojili šamanskou "kvalifikaci" s odborným vzděláním a pokoušejí se šamanskou zkušenost předávat literárně.<3>
Šamanismus v alternativní spiritualitě současnosti
    Obyvatelé západního světa žijící alternativní religiozitou se od šedesátých let 20. století distancují od zavedených, většinových náboženských směrů, především od velkých křesťanských církví. Objevují pro sebe směry doprovázející křesťanství na jeho historické cestě, především hermetickou tradici v celé její šíři. Obrátili pozornost i k duchovním směrům pocházejícím z Indie, Tibetu, Číny, Japonska a dalších zemí Dálného východu. V další etapě navázali (s rizikem sporné autenticity) spojení s přežívajícími šamany, kteří nezůstali izolováni od okolí. V některých skupinách jsou tyto podněty libovolně smíšeny. Vznikla rozsáhlá literatura zprostředkující tento směr duchovního života.<4> Oblíbeným zdrojem šamanské spirituality se stali mýtičtí předkové Aztéků zvaní Toltékové. I když dnes žádná taková komunita není známa, naznačují příznivci toltécké moudrosti, že tento národ nějak přežívá v současné mezoamerické populaci a k jejich podnětům je možné se nějakými neznámými cestami dostat.

    Kde se nenaskýtali skuteční šamani, vytvořily se literární postavy, aniž by se to ovšem čtenářům výslovně sdělilo. Notoricky známým případem takové fikce je Don Juan Matus (a jeho spříznění čarodějové) původem z kmene Jaki (Yaqui) existujícího v severním Mexiku. Je znám z dvanácti na sebe navazujících knih amerického antropologa peruánského původu Carlose Castanedy (1925-1998).<5>

    S aplikací skutečných a domnělých podnětů z přežívajících šamanských kultur souvisí i jev, kterému se říká městský, či také digitální šamanismus.<6> Je-li původní šamanismus aspektem života komunit spjatých s přírodou, odkázaných na sběr a lov, jde zde o radikální adaptaci motivů nalezených v přežívajícím šamanství na moderní a postmoderní civilizaci. Léčitelské procedury, neortodoxní psychoterapie, jakož i díla a produkce nového alternativního velkoměstského folkloru využívají psychedelik a počítačových animací. Rovněž oblíbené je údajné šamanské bubnování.<7>

    Objevení přežívajících šamanů a adaptace tohoto fenoménu pro dnešního městského člověka vyvolaly akademický zájem. Z klasiků religionistiky se šamanství věnuje Mircea Eliade ve své publikaci Šamanismus a nejstarší techniky extáze.<8> Angeles Arrienová probírá šamanismus empaticky a populárně z hlediska hlubinné psychologie v knize Archetypy šamanské tradice: Duchovní cesty vnitřního bojovníka, léčitele, vizionáře a učitele.<9> Podrobně z antropologického hlediska se z publikací dostupných i v češtině šamanismem zabývá kniha Fiony Bowie Antropologie náboženství: rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví.<10> Velmi stručným, ale o výzkumy opřeným textem na toto téma je kapitola Šamanismus od Elisabeth Puttickové v publikaci o nových náboženstvích redigované Christopherem Partridgem.<11> Z domácích autorů přispívá k poznání šamanských kultur přímým výzkumem česká antropoložka Pavlína Brzáková, např. v narativní publikaci Dědeček Oge: učení sibiřského šamana.<12> Akademičtěji šamanismus pojednává plzeňský antropolog Ivo T. Budil v publikaci s širším tematickým záběrem Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha: Triton, 1995. Posledními dvěma desetiletími procházela nepravidelně vydávaná série očíslovaných sborníků pod společným názvem Šamanismus z produkce bratislavského nakladatelství CAD Press. Příspěvky ve sbornících jsou osobní svědectví o šamanské zkušenosti, její interpretace podle různých novověkých spirituálních schémat i odborné články antropologů a dalších badatelů.
Šamanismus v českých podmínkách
    Nad rámec literárního zájmu, ať jde o četné knížky prezentující šamanské pohledy nebo o odbornou literaturu, jdou jednotlivci a skupiny, které praktikují to, co pokládají za šamanismus. Své služby při návštěvách Česka nabízejí lidé z amerického kontinentu spojení s kulturou původních národů, např. Emahó (Donald Mantova), Pablo Russel a Eric Pearl. Z českých činitelů, kteří komerčně nabízejí šamanské poradenství, přednášky, semináře a léčení, můžeme zmínit Michala Fabiana, který v poslední době nabízí hlavně elektronický šamanismus, audiovizuální stimulaci, o níž sděluje, že pomáhá na cestě sebeobjevování. Ivo Musil nabízí na webu<13> šamanské léčitelství, poradenství, věštění, přednášky a semináře. Miroslav Kašpar pořádá na statku ve Skřidlech semináře šamanského bubnování, chůze po žhavém uhlí nebo třeba indiánské potní chýše. Během několikadenních workshopů Cesta bubnu si účastníci vyrobí a v potní chýši zasvětí vlastní šamanský nástroj, frekventanti kursů se seznamují s cestou do světa pod zemí pro sílu k léčení, za pomocníkem ze světa zvířat, či do říše nebe pro inspiraci.<14> Věcné informace o uvedených českých neošamanech shrnuje a proložené autorovými pocity podává žurnalistickým stylem článek Leoše Kyši na portálu Religionistického vzdělávacího centra při pardubické univerzitě.<15>
Diskuse na šamanské téma
    Šamanismus má protivníky a kritiky nejen u velekněží moderní racionality a v polemicky vyhroceném novověkém křesťanství. Musí si nechat líbit připomínky i od lidí, kteří k němu přistupují s pochopením a sympatií.

    Tradiční formy evropského duchovního člověka odcizují přírodě. Zejména lidový platonismus, když razantně vstoupil do prostoru latinské církve prostřednictvím učitele církve Augustina Aurelia, roztrhl člověka na dva principy: jeden směřující vzhůru k záchraně, druhý dolů do zkázy. Člověku se stává vlastní tělo i širší tělo lidstva, jímž je Země a obklopující vesmír, něčím cizím a nepříjemným, co je třeba překonat. Tělo a příroda, to nejsem já, mohl by říci stoupenec takto kontaminovaného křesťanství (ale i judaismu a islámu). Do této situace přichází na přírodu orientovaná šamanská spiritualita jako pomoc. Není to vulgární mechanistický materialismus, ale ani falešná spiritualita povznesená nad čas a prostor.

    Je však nutno též postavit otázku, je-li možná regrese k prehistorickým formám duchovního života. Je možno smazat dějinnou zkušenost několika tisíciletí? Může se k hlubší dimensi přírody vracet jinak než ideologicky, a tedy iluzorně, člověk, který je háklivý na přírodní rytmy, zvuky, barvy, pachy, na přirozený chlad, horko, vlhko nebo sucho? Člověk, který je od toho všeho izolován umělou civilizační ochranou? Přes týden sedí u svého počítače jako abstraktní odtělesněná entita a podílí se ekonomickými aktivitami na likvidaci přírody, a o víkendu si pár hodin hraje na trans, extázi, komunikaci s duchy a sestupy do dolních a horních říší? Nepodceňuje šamanismus lidskou personalitu a dějinnost, tvořivost a svobodu?

    Religionistika sotva může poskytovat závazné odpovědi na tak vyhrocené otázky. Má však právo připomenout, že k procesu recepce šamanských podnětů se takové pochybnosti vyslovují a takové rozpravy tam patří.
Ivan O. Štampach
Poznámky
<1> Gerardus van der Leeuw: Phänomenologie der Religion, Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1970
<2> Tato koncepce předložena v publikaci Karl Jaspers, Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, München: Piper 1966.
<3> Příkladem takových propojujících postav může být John Redtail Freesoul, který uvádí, že pochází z národa Čejenů a že jako pedagog a terapeut používá i postupy předávané v jeho lidu. Své pojetí představuje v krátké osobní výpovědi John Redtail Freesoul: Modlitební dýmka domorodých Američanů: obřadní předmět a nástroj seberealizace in kol.: Šamanismus II., Bratislava: CAD Press, 1994, s. 47-51.
<4> Za přemostění mezi odbornou prací o přežívajícím původním šamanismem a jeho současnou populární podobou se pokládá Michael J. Harner: The Way of the Shaman, San Francisco: Harper & Row, 1999.
<5> Faktografie k této sporné postavě a různé, spíše příznivé pohledy na ni: Daniel C. Noel: Fenomén Castaneda, Praha: Dobra, 2003.
<6> Primárním pramenem představujícím tento způsob smýšlení a praxe Debra C. Carroll: Šamanská ekologie, městský šamanismus a výuka šamanských umění in kol.: Šamanismus III., Bratislava: CAD Press 1999, s. 47-50.
<7> Klasickým primárním pramenem k této adaptaci šamanismu je Sandra Ingerman: Soul Retrieval: Mending the Fragmented Self Through Shamanic Practice, San Francisco: HarperCollins, 1991.
<8> Mircea Eliade: Šamanismus a nejstarší techniky extáze, Praha: Argo, 1997.
<9> Angeles Arrienová: Archetypy šamanské tradice: Duchovní cesty vnitřního bojovníka, léčitele, vizionáře a učitele, Praha: Portál, 2000.
<10> Fiona Bowie: Antropologie náboženství: rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví, Praha: Portál, 2008.
<11> Christopher Partridge: Encyklopedie nových náboženství. Nová náboženská hnutí, sekty, alternativní spirituality, Praha: Knižní klub, 2004, s. 292-293.
<12> Pavlína Brzáková: Dědeček Oge: učení sibiřského šamana, Praha: Eminent, 2004.
<13> Webový zdroj Šaman: stránky pro současný šamanismus v České republice on line http://samani.hyperlinx.cz, datum poslední aktualizace neuvedeno.
<14> Uvádí s dalšími detaily Dominika Sommerová: Novošamanismus po česku, Sedmá generace č. 5/2008, s. 1.
<15> Leoš Kyša: Za českými šamanismy, on line http://www. projekt-rvc.cz/clanek56.html, poslední aktualizace 17. 10. 2007.

Vydáno:   03. 08. 2010

Přečetlo:  2765 čtenářů
Zdroj: http://www.dingir.cz

Autor (vložil): 7man



Komentáře k článku...
Zatím žádné komentáře..
Nejste přihlášen(a)