EsoterikWeb

Články

Kontakty se záhrobím

Záblesky večnosti - (komentáře)

Sylvia
Adanom
5. 03. 2012 10:08

Ano myslim, ze si ten chlap skor nic nepamatal, ze mal tmu, preto asi. Inak tu Tebetsku knihu mrtvych som necitala, ale rada by som. No a mas pravdu, ze strach byva skor z neznama, a asi najvacsi preto, lebo vseobecne si nevie niekto predstavit ten stav a skor si kazdy mysli (teda vacsina), ze uz nebude vobec nic.
Adanom
.
5. 03. 2012 9:07

Kdo vi Sylvi proc byl ten muz s tim infarktem stastny. Nezname blizsi okolnosti. Treba prozil nejake desive vize. Nebo si nic z toho nepamatuje , ale uvedomil si si ze jeste nechce odejit. Moznosti je mraky.
Ten kdo jde na popravu se podle me take neboji smrti samotne. Protoze ani nevi co smrt samotna prinasi za prozitek. Spis bych rekla opet ze se spis obava ,boji svych vlastnich predstav o tom umirani.

Clovek nemusi mit podle me ani primo zazitek blizky smrti aby se na smrt vnimal jinak. Meditace a celkovy zajem o vnimani sebe sama z jineho uhlu,prinasi jine mysleni, jiny pohled na proces smrti.

Tibetska kniha mrtvych? Cetl ji nekdo?
Sylvia
--
4. 03. 2012 12:44

Ja ked by som hovorila za seba, tak nechodim a nepremyslam o smrti, takze sa jej v podstate nebojim. Mozno by som uvazovala inak, keby sa mi nieco stalo a bola by som blizko smrti, tak si pomyslim, ze este nechcem, ze som neurobila to a to, tak sa bojim svojim sposobom. Skor vacsinou sa ludia boja staroby a to sa jaksi obist neda. Ide o to, jak bude na tom clovek zdravotne, ci bude mobilny, sam alebo s niekym.

Je aj mozne, ze keby som mala nejaky prezitok, jak maju ludia, ktory zazili klinicku smrt, tak zistim, ze sa zase smrti nebojim, ale stale tu zostava to zomieranie. Je ine,ked ides na popravu, tak musis mat neskutocny strach, ked zomries nahle, tak nic nevies. Ja som aj zas na druhej strane videla dokument, kedy mal muz infarkt, skoro zomrel, myslim, ze manzelka ho zachranila a on bol hrozne stastny, ludia s tymi prezitkami maju trochu inu skusenost, vacsinou je to tak, ze uz sa ani vracat nechcu a hlavne vysledok je ten, ze smrti sa neboja. Takze pokial clovek naozaj nema nejaky zvlastny prezitok, ktory ma k smrti blizko, tak sa to da tazko vykorenit.
Adanom
.
4. 03. 2012 12:13

Jistojiste neni smireni jako smireni.
Umirat s vnitrni vyrovnanosti ,v klidu nebo v miru jinak receno, bez bolesti a utrpeni ( a tim mam na mysli take prave utrpeni v mysli- psychicke utrpeni, trapeni) a nebo umirat naopak( opecne) je samozrejme rozdil.

Proste ale smrt jako takova sama o sobe podle mne strach nevyvolava.
Okolnosti umirani muzou byt nesnesitelny a strach vyvolavajici,smireni s tou zmenou ( smrt) muze byt tezke a pak ten strach z vlastnich predstav a myslenek( co prinasi ta zmena) To je pouze muj nazor.
Jak pises Sylvi, nekteri jsou smireni v klidu a miru odejit. Nekteri ne.

Co zmenit abychom strach vykorenili? Zmenit prave tl co mame v hlave.
Poznat co zpusobuji myslenky s nasemi zivoty, jak myslenky ovlivnuji, jakou predavaji vychovu, jaky strachy vyvolavaji. Prilis se ztotoznujeme s myslenkami.

Mozna ze lide kteri sebe sama poznali jinak, neohranicene , ti se smri samotne bat nemuzou. :)
Myslenky nejsou nic pevneho a nemenneho. Jestli se budeme ve vlastnim zajmu zajimat prave o ne aby nam nenahanely strachy pak nastane zmena. :)
Perchta
Sylvia
2. 03. 2012 21:36

nedivím se ti, já jsem vůči podobným věcem taky dost citlivá a nestydím se říct, že když mám více dní být u rodičů, kteří koupili barák, kde se "dějou divný věci" nejsem z toho vůbec nadšená...
Sylvia
Perchta
2. 03. 2012 21:21

Ano, je rozdiel, ked niekto nieje citovo zainteresovany, tak potom ma triezvejsie videnie, u pribuznych je to skratka nejkay druh citovej satisfakcie. Ja som prisla o rodicov mlada, ale nic som nepozorovala, ale vo sne mi mama par dni po smrti a pred pohrebom vynadala, ze sme jej zabudli dat von zuby :-). Mala nahradu na hornych, no a ona to bola taka hlupost, lenze tie zuby sa naozaj musia dat prec, ked nechavas spalit cloveka, ono to potom robi nejaky problem....

Je ale jedna vec, ona zomrela doma a sestra ju chcela nejak zdvihnut a ucesat jej vlasy, lenze nemohla, bola hrozne tazka a zrazu sa jej zdalo, ze jej to zdvihnutie islo hrozne lahko, jak keby jej pomohla.

Par dni predtym sa sestrin partner stazoval (a to je teda dost velky skeptik, co sa tyka tychto veci), ze parkrat okolo matky presiel a mal hrozne divny pocit, nejaky mrazivy a videl v kupelni obesenca. To bolo asi par tyzdnov nez zomrela, on totiz s nou byval v jednom byte aj so sestrou. Nechcel najprv povedat co to bolo, ale potom to vyklopil. Ja tam teda nebyvam, ale odvtedy sa tam bojim v tom byte, vzdy spim v maminej izbe a nemozem tam nikdy zaspat. Ani neviem preco sa tam bojim, ale bojim sa tam.
Perchta
Souhlasím,
2. 03. 2012 17:32

člověk musí racionálně uvažovat, i když se jedná o tak těžkou situaci jako je něčí odchod z tohoto života, ale přece jenom je větší šance udržet si větší odstup a nadhled u cizího člověka (nemocnice) než u rodinného příslušníka (matka), takže já bych větší míru přikládala těmto svědectvím.

Co se týká starých lidí, věřím, že jsou smíření s odchodem, ale musíme brát v potaz jejich celkovou sociální a psychickou situaci: vidí, že už nestačí, to co by chtěli, odešli jim jejich milovaní a kamarádi.... Nesmíme brát všechna "smíření" jako "smíření".

Samozřejmě, že se člověk bojí jenom toho, co má v hlavě, otázkou pro mě ale zůstává, co změnit (ve výchově, v životě...), abychom tento "strach" vykořenili a ze smrti udělali (opět, jako tomu bylo dříve) nedílnou součást života.
Sylvia
Adanom
2. 03. 2012 14:02

Myslim, ze to je to spravne pomenovanie. Ludia sa boja skor zomierania, jak smrti samotnej, aj ked urcite su vynimky.

Ja si aj pamatam, moja prababicka bola sice vitalna niekde az do osemdesiatdevat rokov, behala po lese, rano pila francovku, ale aj tak uz bola dost otravena a vzdy mi hovorila "Sylvinko nejlepsi uz bude natahnout brka" - bola ceska. Takze stari su viac menej uz tak umlateni zivotom, ze smrt aj vitaju, ale ked je niekto chory tak je to pech zomierat v bolesti.

Inak k teme by som povedala, ze je treba byt velmi opatrny s tym, co clovek vidi pri umierajucom. Viem, ze ludia su uplne inak naladeni a snazia sa vidiet aj to, co neexistuje, aby si to ulahcili a presli tym to psychicke stradanie. S kamaratkou sme naladene na rovnaku vlnu, co sa tyka posmrtneho zivota atd....ale aj tak, ked jej zomierala matka, tak som sama sponznala, ze vidi veci, kde nic neni a ze par veci sa stat moze, ale ze uz aj v beznych momentoch vidala nadprirodzenu vec. Takze vidiet tunel, oblacik......myslim, ze toto je ukryte bud pre mrtvych alebo pre tych, co dokazu menit vedomie.

Raymond Moody bol priekopnik, zivot po zivote bola bomba, ja som len o tej knihe v 90. rokoch vedela, ale som ju necitala. Priznam sa, ze som ju citala az nedavno a popri tom, co som precitala mi tato kniha prisla najslabsia. Som rada, ze mam porovnanie s inymi autormi, viem, ze on bol prvy, ale aj tak si myslim, ze zablesky vecnosti uz citat nechcem. Dokonca som ani Zivot po Zivote nedocitala, vedela som, co bude nasledovat a nezaujalo ma to az tak, jak ine veci, skoncila som asi 10 stran pred koncom. Mozno keby som to citala vtedy, tak k tomu pristupujem inak.

Adanom
Perchta
2. 03. 2012 11:20

Mozna ze se jedna o strach ne ze smrti samotne ale z toho ze lidem muze nahanet strach samotna myslenak ze umirani muze byt bolestnym procesem( bolest a utrpeni)

Nekdo umira jeste mlady a smirit se v takovem pripade s umiranim ( s tou zmenou) bude nejspis tezsi nez pro stareho cloveka ktery mel dlouhy zivot.

Nevim, ale neco me rika ze smrt jako takova (kdyz uz prave probiha ten okamzik) nevyvolava strach.
Bat se clovek muze jen vlastnich predstav, sve vlastni mysli.


Perchta
staré civilizace
1. 03. 2012 21:14

odchodu na druhý břeh věnovaly velikou opatrnost a pečlivost, viz Egyptˇané, zřejmě věděli/tušili, že to není žádná legrace.

Já bych se soudy typu, že smrti se bojí nevyrovnaní lidé byla patrnější. K smrti totiž patří umírání a to není legrace ani zblízka sledovat. Smrt patří k životu, ale je příliš tabuizovaná, než abychom mohli s čistým svědomím říct, já jsem připraven (anebo alespoň většina z nás).
Jelitko
..
1. 03. 2012 20:45

ja pamatuju,ze babicka porat rikala,ze uz tady nechce byt a myslim,ze se tihle lide smrti nebali,to je pravda jak rika Dana,ze tohle by vedeli ti nejstarsi.Ale nahodou tahle moje babicka to rikala uz nekdy v sedesati a dozila se 86 let,ale to je uz davno...vzdyt ja uz nemam ani rodice.Vis Perchto,ja mam na to trochu jiny nazor,me se dost dari se stykat s rodici(ted za posledni dobu uz moc ne),ale kdyz jsem se s mamkou videla na posled ,tak mi rikala,ze pujde moc daleko a ze uz se tolik neuvidime,jak jsem se s ni obejmula,citila jsem ji jako normalni telo,tedy ta jemmna hmota je z jejich strany normalni,tedy nic rozdilnyho ,no jak bych ti rekla presne,no,ze jsem ji citila pri dotyku.
Potom jsem se jednou setkala s tatkem (to uz jsem jednou tady rikala) a chtela jsem po nem at me poda ruku,ze bych chtela vedet,jestli je skutecny a on mi ji podal a smal se mi,a rikal,ty to porat nechapes?Vzdyt jsi tady tak jako ja ve stejnym tele. A reknu ti normalne jsem ho citila a s jeho rukou jsem silne zatrepala a byla jsem stestim bez sebe.Takze po smrti se zije zase dal,je to jinak jen v tom,ze najednou maji mlade telo a to stare nebo nemocne zustane zde v hrobe,k tomu uz tihle lide na druhem brehu nic neciti.
Ucel jejich zivota,ale nevim,to uz vedet nasinec nesmi,ale asi maji vetsi moznosti v jejich zivote nez my,my jsme dost omezeni pohybem i myslenim.
Grush
2Jelitko
1. 03. 2012 20:11

osobně nemyslím že nevíra v další životy by měla působit nějaký strach ze smrti... to podle mně není vůbec nějakou vírou či nevírou, ale nevyrovnaným člověkem... :-)
Perchta
Dani, taky mám zábrany
1. 03. 2012 18:42

se na to blízkých zeptat. Osobně si myslím, že smrt je bod, ze kterého máme mít respekt...

Ad ta jemněhmota: na mě to je složité na příjmutí, musím to trochu vstřebat a promyslet :D...
Dana P.
Perchto
1. 03. 2012 18:20

myslím, že na tuto otázku by odpověděli opravdu velmi staří lidé (já jsem měla pocit u svých prarodičů, že smířeni jsou, říkali to, jen jsem se na to bála tehdy blíže pozeptat).
Perchta
Myslíte si,
1. 03. 2012 15:05

že se lze smířit se smrtí?
I kdyby nebyla tím velkým "finishem" a putování pokračovalo (já tomu věřím), strach je na místě. Nedivím se lidem, že mají strach za smrti, vždyt´divnější by bylo se nebát. Smrt je definitivum, nic nebude jako dřív a to taky není jednoduché příjmout.
Jelitko
a
1. 03. 2012 14:58

jestlize nekdo neveri na posmrtny zivot,je mi ho moc lito,protoze musi mit tedy velke obavy.
Jelitko
Dana,lup
1. 03. 2012 14:55

taky jako vy ,po precteni Moodyho knih jsem si udelala na "zivot po zivote"uplne jiny nazor nez jsem mela kdysi davno.Obzvlaste,kdyz jsem hledala odpovedi na veci,co se me stali pri odchodu rodicu.Pak jsem v te knize nasla podobne zazitky mojim a oddychla jsem si,ze nejsem sama.
Tez jako pise lup,se taky nebojim smrti,je to jen postup vyse-dale,jen nekdy ,kdyz telo ma odejit tak to pred tim boli,obzvlast,kdyz se odchazi na rakovinu.Po umrti tela je po bolestech....to zpusobuje nase hmotne telo.
daiterr
DanaP
1. 03. 2012 9:52

Přesně takhle jsem začínal taky. "Život po životě", rok 90-92 a vydalo ji tehdy nakladatelství Lípa.
lup
...
1. 03. 2012 9:07

Prvýkrát som sa s knihou Život po živote stretol niekedy v r.1986-87. Vtedy sa ešte opísovala na písacom stroji (word ešte nebol :-D ) a rozširovala formou samizdatu. Kniha mi tiež zmenila pohľad na moje názory. Smrti ako takej sa nebojím, len mám strach zo spôsobu zomierania. :-))
A potom sa udialo ešte niekoľko udalostí, ktoré mi úplne obrátili ateistický pohľad na svet. :-))
S pozdravom LuP
Dana P.
lupe
29. 02. 2012 23:34

já už si přesně nepamatuju, kdy jsem se k tomuto tématu dostala. Zřejmě určitě ne před rokem 1989. Jednak nebyl internet a také Rudé právo o tom nepsalo :o)
První knížka R. Moodyho, kterou jsem četla někdy v roce 1992 byla Život po životě a změnila mi vnímání smrti. Přestala jsem se jí tolik bát, nějak mne ty zážitky lidí pomohly se strachu zbavit. Pak už i v TV a jinde se toto téma objevilo a lidé, kteří NDE zažili o tom vyprávěli
Adanom
:D
29. 02. 2012 22:36

Práh ...... Otevřené dveře a Stojím na prahu ...... Táááákže ani pred ani za. :D
Ani ryba ani rak. :-)
garias
...
29. 02. 2012 22:25

..PRAH...Ale ked zavrieš dvere a stojíš na prahu, tak určite vieš či si ostala v miestnosti, alebo nie. Dvere totiž nie sú na prahu :DD
Adanom
Dave
29. 02. 2012 22:19

Pokud je někdo na "prahu smrti" tak zemře, pokud nezemře, tak na "prahu smrti nebyl". Vše ostatní jsou většinou kecy, někdy z komerčních důvodů.


A proto se tomu rika ........na prahu. Protoze na prahu neni ani b pred dverma ani za dverma...... :D
garias
lup
29. 02. 2012 21:19

Faktom je, že ja som nikdy nepočul doktora povedať, že by sa stým stretol. Doteraz som to iba čítal a to je niečo čo si môže napísať každý. Nevyvraciam, že by to nejaký doktor nezažil u pacienta. Ale nemôžem to ani naisto potvrdiť.
garias
Dave
29. 02. 2012 21:18

Sám Moody povedal, že neexistuje objektívny dôkaz zážitkov na prahu smrti.
lup
Dave
29. 02. 2012 21:13

Dovolím si v tomto oponovať. Zhruba pred 25 až 30 rokmi som v nejakom lekárskom časopise pre uzavretú odbornú spoločnosť (mamička robila v zdravotníctve a priniesla ho domov) čítal príbeh o klinickej smrti, ktorý zažil vojak základnej služby vrcholového strediska Dukla. Pri páde do vody sa udrel na zátylok hlavy a v bezvedomí sa zrútil do vody. Bol v stave klinickej smrti, stretol sa so svojimi zosnulými príbuznými. Už si z toho veľa nepamätám. Viem však, že na konci článku bol krátky odstavec, že sa lekári s takýmito príbehmi stretávajú. To bol môj prvý kontakt so „zážitkami na prahu smrti“.

Treba si uvedomiť, aká bola doba, periodikum nebolo určené pre širokú verejnosť, príbeh nebol písaný ani pre publicitu, komerciu a podobne. Dvaja ľudia mi hovorili o podobných zážitkoch, ktoré prežili ich príbuzní v klinickej smrti - žiadna komercia ani keci.

Taktiež si treba uvedomiť, že skutočne niekto je na prahu smrti a len vďaka modernej medicíne, ho lekári „vrátia“ naspäť. Napríklad rozbehnutím srdca pomocou elektrošokov. Takýto človek by určite povedzme pred 100 rokmi svoj príbeh nerozprával. :-))
Môžeš sa teraz len usmievať nad takými kecami.
S pozdravom LuP
lup
...
29. 02. 2012 20:56

Záblesky večnosti som pred dvomi dňami čítal, preto som ju doporučil záujemcom o "duchovno" - čítanie jedným dychom. Je písaná podobným spôsobom, ako Život po živote a ďalšie jeho knihy. Obsahuje skúsenosti ľudí, ktorí boli prítomní pri zomieraní blízkeho. Počas zomierania niektorí opisovali nezvyčajné svetlo v miestnosti, zmenu "geometrie tvaru" miestnosti s tým, že niekde v rohu miestnosti zbadali niečo ako tunel. Iní zase videli pri mŕtvom jedného alebo niekoľko dávnejšie zosnulých príbuzných. Viacerí opisujú akési svetlo v tvere gule alebo hmlu, obláčik nad umierajúcim človekom, ktorá sa objavila v okamihu umierania, postupne sa rozplynula, alebo "odišla". Najviacej mi utkvelo pár riadkov o lekárovi - záchranárovi, ktorý po zhruba 20 ročnej praxi uvidel v dvoch prípadoch umierania pacienta hmlu nad umierajúcim.

Opisuje niekoľko príbehov, kedy zomierajúci bol ďaleko od príbuzného, a v okamihu smrti sa príbuznému zjavil - v podstate posledná rozlúčka.

V súčasnosti spolupracuje s niekoľkými psychiatrami, ktorí mu "dohadzujú materiál". V knihe tiež cituje lekára, ktorý sa zameral na detské zážitky vo veku 3 až 18 rokov, robí porovnávacie testy,...

Prípadov spoločných zážitkov nie je toľko, ako v prípade klinickej smrti. V závere sa pokúša podať možné vysvetlenia.
Postačuje ?
S pozdravom LuP
Dave
Dave
29. 02. 2012 20:41

Na tímto tématem se vždy musím usmát. Pokud je někdo na "prahu smrti" tak zemře, pokud nezemře, tak na "prahu smrti nebyl". Vše ostatní jsou většinou kecy, někdy z komerčních důvodů.
Dana P.
je tu
29. 02. 2012 19:35

prosím někdo, kdo tu knihu četl a mohl by k tomu něco říct? Ať se diskuse ubírá správným směrem konečně...
garias
...
29. 02. 2012 19:32

Keď niekomu povieš že si psychiater a pracuješ s "bláznami" a za tým dodáš, že ti vraveli o vystúpení z tela, asi sa poslucháč iba usmeje :D
garias
...
29. 02. 2012 19:31

treba popisovať ľudí správnym titulom.
Perchta
Psychologie
29. 02. 2012 19:21

se studuje na filozofických fakultách. Psychiatrie na medicíně - je to jedna z jejích specializací. Z toho vyplývají rozdíly: psychologové preferují spíše různé druhy psycho - terapií, psychiatři to mají v kompetenci kombinovat i s farmakoterapií: můžou předepisovat léky... a rádi a často tak řeší drtivou většinu problémů svých pacientů....
garias
...
29. 02. 2012 19:18

Všade som o ňom čítal ako o psychológovi. Môže sa stať, že pri preklade niekto použije slovo psychiater. Nieje to však jedno. Psychiatri pracujú hlavne v ústavoch. Na miestach kde pacienti nemôžu len tak opustiť miesto. Psychológovia pracujú s obyčajnými ľuďmi. To je podstatný rozdiel.

http://www.pluska.sk/soubiznis/spravy-klebety/zahranicne-celebrity/raymond-moody-zivot-po-zivote-neexistuje.html
garias
lup
29. 02. 2012 19:13

Neviem. Všade kde som ja čítal (asi 4 knihy) o tomto doktorovi, bol popisovaný ako psychológ. Psychiater je prakticky to isté čo psychológ, ale študuje extrémne ťažko poškodené psychické javy. To znamená, pracuje s mentálne postihnutými ľuďmi.
Moody v niekoľkých knihách popisuje svoje prednášky a žiakov práve psychológie.
Jelitko
ano
29. 02. 2012 16:00

je to tak,ja mam tu knihu pred sebou,vystudoval filozofii i medicinu a s Paulem Perrym se zabyva dukladneji otazkou hloubkove psychoterapie.
Je to kniha ktera me pomohla pochopit dost nevysvetlitelnych veci co se stalo i me.Jsem rada,ze mi prisla do ruk.
lup
Poopravené...
29. 02. 2012 13:48

Vo viacerých knihách spomína Moody svoju prax v odbore "klinická psychiatria". V knihe Život po živote v úvode píše:

"...moja akademická a profesionálna minulosť je
dosť rozmanitá - niektorí by povedali, nesúvislá. Skončil som štúdium filozofie na univerzite vo Virgínii a získal titul PhDr. v roku 1969. Predmetom môjho zvláštneho záujmu vo filozofii bola etika, logika a filozofia jazyka. Tri roky
som vyučoval filozofiu na univerzite vo východnej časti štátu Severná Karolína. Potom som sa rozhodol pre medicínu, kedže sa chcem stať PSYCHIATROM a prednášať filozofiu medicíny na lekárskej fakulte."

Takže nevidím dôvod neičo opravovať.
S pozdravom LuP
Perchta
ze svého okolí,
29. 02. 2012 10:53

znám několik případů na tohle téma. Jeden sem vložím...
garias
...
29. 02. 2012 9:44

Tamto to treba poopraviť. Moody je psychológ a nezaoberá sa psychiatriou.